Je toho opravdu velmi mnoho.

Pokud máte rádi přírodu, ať se vydáte jakýmkoliv směrem, vždy můžete objevit něco příjemného.

V těsné blízkosti Kornatic se nachází celkem 8 rybníků, některé jsou vyhlášené na koupání, jiné zase na koukání. To vše je obklopeno krásnými lesy se spoustou hub. Nachází se zde nové trasy pro pěší i pro cyklisty, přírodní památkové zóny, zříceniny, hrady, zámek Kozel, zámek Mirošov, lesní víkendová hospoda s vlastním chlebem a dalšími domácími dobrotami, golfpark Hořehledy, bio-farma s prodejem biomasa, chovem skotu, ovcí a koz, jezdecký klub s vlastní osvětlenou jízdárnou nabízející koně na k zapůjčení, lokality vhodné pro rybaření, aleje plné třešní a ořechů a opravdu čistý a svěží vzduch... vše jsme určitě nevyjmenovali a spousta nových věcí se připravuje....např. alternativní mateřská školka v Milínově, hippoterapie v Kornaticích.....a to vše jen 11km od dálnice D5, 15km od Plzně....více níže.

Kozel je klasicistní lovecký zámek v Plzeňském kraji v okrese Plzeň-město. Leží asi 15 km jihovýchodně od města Plzeň a dva kilometry od obce Šťáhlavy. Je ve vlastnictví státu, správu zajišťuje Národní památkový ústav a je přístupný veřejnosti. Od roku 1963 je zámek chráněn jako kulturní památka a od 1. ledna 2002 jako národní kulturní památka ČR.^[1]

Zámek byl postaven jako letní a lovecké sídlo hraběte Jana Vojtěcha Černína z Chudenic. Ten působil jako nejvyšší lovčí království českého na dvoře císaře Josefa II. Stavba zámku proběhla v letech 1784–1789 pod vedením architekta Václava Haberditze. Výsledkem byla přízemní obdélníková budova s vnitřním nádvořím.^[2] V devadesátých letech 18. století přibyly do areálu čtyři další objekty, a to jízdárna, kaple, lokajna a konírna realizované architektem Ignácem Palliardim.^[2] Autorem sochařské výzdoby je Ignác Platzer mladší (1757–1826). Jeho dílem je oltář v zámecké kapli a plastika skoleného jelena na terase.^[2]

Hrabě Jan Vojtěch Černín († 1816) byl za svůj život dvakrát ženat.^[3] Poprvé s Marií Josefou z rodu Thun-Hohensteinů a podruhé s Eleanorou z Hackelbergu.^[4] Ani jedna z manželek mu však nedala mužského dědice, a tak tato větev Černínů vymřela po meči. Před smrtí hrabě odkázal svá panství prasynovci Kristiánu Vincenci Valdštejnovi. Jeho rod hospodařil na Kozlu až do roku 1945.^[2] Poté byl zámek zestátněn.^[5]

Interiér zámku

Zámek je vybaven převážně rokokovým a klasicistním nábytkem z konce 18. století. Místnosti bývaly vytápěné klasicistními keramickými kamny zdobenými rostlinnými motivy. Služebnictvo v nich topilo z nádvoří, aby svou činností šlechtu nerušilo. V křídle původně používaném jako stáj pro koně bylo za Valdštejnů zřízeno malé divadlo.^[3] Výmalby místností jsou prací Antonína Tuvory,^[2] který postupoval technikou al secco.^[7] Součástí sbírek na zámku je rozsáhlá a cenná knihovna Jana Vojtěcha Černína, rozšířená po roce 1945 o knihovnu rodu Stadionů s tisky z let 1517–1840.^[2]

Jízdárna

Budova jízdárny po rekonstrukci v šedesátých letech 20. století slouží jako výstavní síň či sál pro společenské akce.^[2] Trvale je v jízdárně prezentován soubor monumentálních sádrových patinovaných soch Josefa Václava Myslbeka, který je zapůjčen z fondu Národní galerie. Dále si zde můžete prohlédnout díla Jana Štursy (Raněný, 1921), Břetislava Bendy (Eva, 1958) či Bohumila Kafky (Orfeus, 1921).^[zdroj?] Na zdech jízdárny jsou vystaveny vzácné renesanční tapisérie.^[8]

Zámek je obklopen parkem, jehož podoba je dána především působením Františka Xavera France. Na zámku pracoval za Valdštejnů v 19. století.^[2] Park má 40 hektarů a zdobí ho nejrůznější rostliny a stromy. Z nejznámějších například liliovník tulipánokvětý.^[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

1.     ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-03-09]. Identifikátor záznamu 141998 : Zámek Kozel. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].

2.     ↑ Skočit nahoru k:^{a b c d e f g h i} Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Kozel – zámek, s. 159–160.

3.     ↑ Skočit nahoru k:^{a b c} Historie [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-03-14]. Dostupné online.

4.     ↑ Czernin z Chudenic – základní údaje [online]. Historická šlechta [cit. 2020-03-14]. Dostupné online.

5.     ↑ RŮŽIČKA, David. Tip na výlet: Zámek Kozel ukazuje život šlechty před sto lety. plzen.idnes.cz. 2011-08-11. Dostupné online [cit. 2018-07-29].

6.     ↑ Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Kozel, s. 125.

7.     ↑ KVASNICOVÁ, Ivana. Klasicistní lovecký zámek Kozel představuje sídlo šlechty na konci 18. století.. Novinky [online]. 2017-06-27 [cit. 2020-03-14]. Dostupné online.

8.     ↑ Jízdárna [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-03-14]. Dostupné online.

9.     ↑ Návštěvnost památek v krajích ČR v roce 2015–2017 [PDF online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-03-11]. S. 20. Dostupné online.

Zvoníčkovna je přírodní rezervace ev. č. 536 severně od obce Kornatice v okrese Rokycany. Důvodem ochrany je smíšený porost s bohatou květenou. Rezervace se nachází na území přírodního parku Kamínky.

Na západ, asi 2 km od Mirošova poblíž křižovatky silnic Mirošov - Kornatice a Mešno – Nevid vede po modré turistické značce dále k západu vyasfaltovaná komunikace pro svážení dřeva, která je rovněž součástí cyklostezky k hradu Lopatě, Kornaticím a zámku Kozel u Šťáhlavic. Rozkládá se zde Přírodního park Kamínky, s rozlohou 834 ha. Zaujímá tvar úzkého pruhu, který je protáhlý ve směru SSZ – JJV. Zhruba jej vymezují obce Veselá, Mirošov, Kornatice a Mešno.

Kromě typického smrkového porostu, jenž zde vznikal vysazováním poměrně rychle rostoucí dřeviny již od první poloviny 19. Století zde nalezneme celou řadu zajímavých ba výjimečných přírodních lokalit a zákoutí.

Zřejmě nejcennější je Přírodní rezervace Zvoníčkovna. Asi po necelém jednom kilometru zmíněná cyklostezka přechází drobnou vodoteč bezejmenného pravostranného přítoku Kornatického potoka. Kolem se otvírá světlina k severu uzavřená nevysokou strání kóty Mydlná, 482,6 m n. m. Místy jsou pozorovatelné výchozy břidlic a drob svrchního proterozoika. V okolí jsou porůznu roztroušené buližníkové skalky. Břidlice jsou šedé, lokálně s rezavými skvrnami limonitu po pyritickém větrání. Nesou znaky slabé regionální metamorfózy, jsou tabulkovitě odlučné, avšak v prokřemenělých polohách je odlučnost až lavicovitá. Svštlina se rozšiřuje k jihu končí nevelkým, avšak půvabným rybníčkem s miniaturním ostrůvkem u západního břehu. Okolní stromový porost je dubohabrový. Vyskytuje se zde dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea), habr obecný (Carpinus betulus), méně pak borovice lesní (Pinus sylvestris). Na počátku jara tu rozkvétají drobné keříky vzácného a chráněného lýkovce jedovatého (Daphne mezereum). Bylinné patro na střídavě podmáčeném a vysušovaném nivním povrchu s lučním porostem nápadně reprezentuje upolín nejvyšší (Trollius altissimus). Kvete později na jaře ostře žlutými jakoby bambulkovitými květy. Je rovněž vzácný a chráněný. V létě bíle kvetou rovněž chráněné kokoříky, a to kokořík vonný (Polygnatum odoratum) a kokořík mnohokvětý (Polygnatum multiflorum). Kromě nich je zde zastoupena celá řada dalších vzácných rostlinných druhů. Faunu představuje prase divoké, srna lesní, žije zde poměrně velká populace chráněných skokanů hnědých (Rana temporaria), z ptáků zejména strakapoud velký (Dedrocopos maior) nebo červenka obecná (Erithacus rubecula).

Zásluhu o přírodní park i zachování staré dubohabřiny a ztvárnění zdejší části lesa má F. X. Franz, kdysi zahradník na zámku Kozel a rovněž amatérský (v tom nejlepším slova smyslu) archeolog.
Poblíž západního břehu rybníčku stojí rozvaliny bývalé tvrze Mydlná. Vznikla možní již během prvé kolonizační vlny na Brdech a bývala královským manstvím. Zanikla během husitských válek, zřejmě dobyta a vypálena, jak dosvědčuje vypálená až spečená mazanice v severozápadním cípu destrukce. V těsném okolí se prostírají nápadné plochy porostlé barvínkem menším (Vinca minor). Indikují bývalé usedlosti nevelké zaniklé vsi.

Kamínky, to ovšem není jen Zvoníčkovna a Mydlná. Směrem k severovýchodu v okolí barokního, dodnes zemědělsky využívaného panského dvora Kamínky (též Kamýky) leží v terénu sotva patrné zbytky po tvrzi Kamýk. Odtud je možné se polní cestou k severu dostat k hájovně a lesnímu kempinku Holubí Kout. Na východ od hájovny se v lese rozkládají nevelké odvaly po dvou Fürstenberských uhelných šachtách. Severně je položen nevelký lesní rybník s kempinkem, jenž vznikl z prvorepublikového Pickova tábora pro děti plzeňských Škodováků. Necelé 2 km od něj severovýchodně je již hranice Přírodního parku Kamínky. Zde se vypíná skalisko buližníkového proterozoického suku sv. Vojtěcha, kde stávala světcova socha a odkud je krásný rozhled do Hrádeckého údolí Padrťského potoka, resp. Klabavy. V blízkosti leží i zajímavé zákoutí starého jámového lomu na arkózu s nevelkým skalním defilé mirošovských bazálních slepenců a pozůstatky odvalů nevelkého železorudného revíru, dnes úplně ztracenými v lesním porostu.
Přírodní park Kamínky je i pravým houbařským rájem, ovšem s výjimkou plochy rezervace na Zvoníčkovně. Místní zvláštností jsou bohaté skupiny plodnic hřibu smrkového, které s oblibou ve vlhčích teplých obdobích vyrůstají na lesním humusem zasypaných mrazových srubech buližníků a v jejich bezprostředním okolí vprostřed hustého smrkového zástoje. Poměrně vzácně, spíše jen výjimečně, se v souvislejších vyšších porostech vyskytuje nejedlý barevný hřib kříšť (Boletus calopus). Často dochází k jeho záměně za podobný jedlý hřib kovář (Boletus erythropus).

Zřícenina hradu Lopata

Historie hradu Lopata

Hrad Lopata byl založen ve 40. letech 14. století pány z Litic. Jméno hradu postaveného na buližníkovém suku vzniklo pravděpodobně podle tvaru hradní skály a poprvé se v pramenech objevuje roku 1377, kdy se Rausův syn Heřman píše z Lopaty.

V dubnu roku 1397 se Heřman naposledy nazývá pánem na Lopatě a v prosinci téhož roku již byla Lopata obležena královským hejtmanem Prokopem. Hradu se totiž nejspíše lstí zmocnili lapkové, loupící na cestách v okolí. Možná, že dokonce i pan Heřman s nimi byl nějakým způsobem spolčen, neboť když královští hrad opanovali, nebyl navrácen Heřmanovi z Litic, ale stal se majetkem panovníka.

Král Václav IV. daroval hrad Lopatu roku 1401 Maršíkovi z Hrádku, za pomoc, kterou mu poskytl jako purkrabí Domažlic. Maršík zde žil ještě roku 1424, kdy se svými syny Janem a Habartem, bojoval v řadách katolických pánů plzeňského kraje proti husitům. Po smrti otce Maršíka byl pánem na Lopatě starší ze synů Jan, který však brzy zemřel. Vládu nad hradem a panstvím po něm převzal bratr Habart, zvaný Lopata z Hrádku. Habart nejen že dál bojoval proti kališníkům, ale s pomocníky loupil a plenil v širokém okolí hradu. Proto husitští vůdci Přibík z Klenové, Jan Zmrzlík ze Svojšína, Svojš ze Zahrádky, Jan Řitka z Bezdězic, lidé pana Menharta z Hradce a ozbrojenci z husitských měst Horažďovic, Sušice, Klatov a Domažlic přitáhli 27. října 1432 k Lopatě a začali hrad dobývat za pomoci dělostřelby. Pevný hrad byl ale úspěšně hájen a proto se husité rozhodli posádku vyležet. Obléhání se protáhlo až do února 1433, kdy strádající obránci sami hrad v noci zapálili a pokusili se probít z obklíčení. Téměř 40 jich však bylo pochytáno, ovšem Habartovi z Hrádku se podařilo uniknout a zmizet.  Vítězové po ovládnutí Lopaty hrad zbořili, aby se opět nemohl stát opěrným bodem katolíků nebo lapků.

Počátkem 80. let 19. století pověřil hrabě Arnošt František z Valdštejna F.X. France, aby začal systematický výzkum hradu Lopaty. Při odklizování suti bylo nalezeno mnoho předmětů z období existence hradu. Nejvzácnější nález byl učiněn v přikopu pod hradem, kde byly vykopány zbytky impozantního gotického portálu, který byl s doplněnými kusy znovu postaven na jeho bývalém místě v roce 1888. Portál, v současné době zbořený vandaly, byl vysoký 4 m a šířka ostění činila 180 cm. Hluboko v sutinách zdiva byl objeven neobvyklý keramický pohár, jehož kalich byl vyzdoben čtyřmi reliéfními obličeji. Při výzkumu hradního prostoru byl získán rozsáhlý nálezový materiál.

Výzkum měl také významný přínos pro poznání hradního schématu a objasnil jeho někdejší podobu. Cesta, po níž se přijíždělo k hradu, je ještě dnes zachovaná v 130metrovém úseku. Vedle, pod jižním svahem v předhradí, procházela v těsné blízkosti strážní věžičky, vystavěné na malém buližníkovém suku v jihovýchodní části předhradí. Za věžičkou vyústila na podhradní plošinu a zde se u paty hradní skály stočila zpět k severovýchodnímu nároží předhradí. Předhradí bylo obehnané pouze palisádovou, dřevěnou hradbou a poskytovalo dostatečný prostor pro umístění stájí, čeledníků a dalších hospodářskovýrobních objektů, taktéž postavených ze dřeva. Z předhradí již musel příchozí pokračovat pěšky na vyšší plošinu, kde vstoupil do mostní věže, jejíž poslední patro ústilo na most vedoucí do horního hradu. Konec mostu byl opatřen na straně hradu padací částí. Za ní se nacházelo úzké mezibraní, odkud ještě byla přístupná vrátnice vestavěná do nižší parkánové zdi. Velkým, již zmíněným portálem, vešel příchozí na nevelké hradní nádvoří. Vlevo stála velká, patrně patrová budova s podstřeším, která sloužila jako palác hradního pána. Na protilehlé straně střežily vstupní bránu a nejsnáze dostupnou severovýchodní stranu hradu dvě věže. Jedna hranolová a druhá kruhová. Mezi nimi stála ještě jedna nevelká budova, neznámého účelu. Severní část hradu nesla pouze vysokou hradbu.

Dole pod hradem jsou patrné ještě další středověké hradby. Jedná se většinou o pozůstatky palebných pozic z doby dobývání hradu. K hospodářství hradu patřila také ještě dnes patrná hráz malého rybníčka, který snad sloužil k napájení dobytka. Hrad Lopata byl přes svoji malou rozlohu, velmi dobře zabezpečen a zřejmě nákladně zařízen, jak o tom svědčí svědectví nálezů z Francových výzkumů.

Stav: zřícenina
Přístupnost: volně přístupno
Kraj: Plzeňský kraj
ČR

WGS84
X: 49° 39' 51.80"
Y: 13° 33' 23.30"

Zdroj: https://www.zamek-kozel.cz/cs/tipy-na-vylet

Královský hrad Radyně byl postaven před rokem 1361 během vlády Karla IV. Dnes již zřícenina hradu ve výši 569 m n. m. vévodí širému okolí. Je typickou dominantou celého Plzeňska.

Historie Radyně

Královský hrad Radyně byl postaven ve 14. století za vlády českého krále a císaře Římské říše Karla IV. V českém prostředí se původní jméno Karlskröne neujalo, a tak po smrti Karla IV. byl hrad nazýván Radyní podle jména kopce a buližníkové skály, na níž byl hrad vybudován.

Stavebně patří Radyně k rozvinuté pevnostní architektuře doby Karlovy. Dříve vedl vstup a vjezd do hradu přes suchý obranný příkop po zvedacím mostě. Dále bylo severní nádvoří hradu s hospodářskými budovami chráněné hradbami a na konci byla čtyřhranná bašta. Přístup z jižní, západní a částečně i severní strany ke hradu chránil obranný příkop hluboký 5 metrů a široký 9-12 metrů. Ochranu dalších částí nádvoří tvořily čtyři brány s věžemi. Pod hrubou čtvercovou hradní věží byla vyhloubena hradní cisterna na dešťovou vodu, stékající ze střechy věže, která byla jediným zdrojem vody na hradě.

Na místě dnešní betonové lávky do hradu na severní straně hrubé věže býval další zvedací most, který obsluhoval dveřník ze své místnosti v prvém poschodí věže. Z lávky se vcházelo po několika schodech vstupní branou do sklepa paláce a odtud po dřevěném schodišti do hrubé věže.

Jako správci hradu - purkrabí byli dosazováni většinou příslušníci drobné šlechty z Plzeňska. Jejich povinností bylo sledovat a zajišťovat bezpečnost obchodní cesty z Norimberka přes Řezno do Prahy, vykonávat správu královského majetku v okolí a soudní pravomoc nad přímými poddanými panovníka. Posledním byl asi hejtman Racek, za jehož vlády, v polovině 16. století, hrad vyhořel.

Kronikář Beckovský na začátku 18. století píše takto: Na vrchu spatřuje se pustý hrad Radyně, do kterého žádný nejde, obávaje se, aby ho v něm nějaké neštěstí nepotkalo. Neboť od svých předkův toho správu mají, že v tom hradu všelicí duchové se zdržují, od kterých, kdo do něho vejde, nějakou nesnáz trpěti musí. Všechny ty báje a pověsti mají původ u bájného zakladatele hradu Radouše.

Znalce heraldiky i další návštěvníky jistě potěší výstavka erbů a znaků všech majitelů hradu ve zbrojnici hrubé věže, od zakladatele hradu Karla IV. (1361 - 1536) a pozdějších držitelů hradu pánů ze Štemberka (1496 - 1561), Kokořovců (1561-1710), Černínů (1710 - 1816), Valdštějnů (1816 - 1920), až po nynějšího vlastníka a správce hradu město Starý Plzenec (1920 - …).

Z vrcholu věže je krásný pohled na široké okolí. Na západě je vidět Plzeň, hrad Přimda, za dobré viditelnosti Šumava, jihovýchodně zbytky hradu Vlčtejna, východně potom část střechy zámku Kozel. Na sever pak Starý Plzenec, nad nímž se na pravém břehu Úslavy rozprostírá na kopci Hůrka s rotundou sv. Petra a Pavla. Okolo Starého Plzence vede naučná stezka vybudovaná k 1000. výročí založení Staré Plzně. Stezka prochází historickými místy i přírodními lokalitami, jako např. Černá stráň na Hůrce (složená z břidlice), Starý rybník v Sedlci, chráněný přírodní útvar Andrejšky apod.

Technické údaje:
Nadmořská výška podlahy sklepení: 566,69 m.n./m
Výška podlahy ochozu věže od podlahy sklepení: 21,18 m
Celková výška věže (uvnitř hradu): 22,13 m
Počet schodů při výstupu na ochoz věže: 118
Průměrná tloušťka zdiva paláce / věže: 2,3 m / 2,45 m
Hloubka cisterny / nadmořská výška dna 11,6 m / 553,1 m n/m
Výška ochozu nad údolím řeky Úslavy ve Starém Plzenci: 258 m

Zdroj: https://www.zamek-kozel.cz/cs/tipy-na-vylet

Nový vyhlídkový altán je replikou historického objektu, který v místě dříve stával. První zmínka o původním altánu pochází z roku 1838.

Naučná stezka

Okolí zámku Kozel nabízí nové turistické cíle. Rovný milion korun investoval státní podnik Lesy České republiky na zpříjemnění pobytu návštěvníků v prostředí lesního komplexu Kamýky. Díky vynaložené investici tak Lesy ČR slavnostně otevřely nově vybudovaný vyhlídkový altánek na Mariině skále. Kromě toho Lesy ČR dokončily další tři významné místní investice: rekonstrukci lesní cesty Kolejka i výstavbu odpočinkového místa Mariino zátiší a parkoviště u Kornatického rybníka. Všechny jmenované projekty, nacházející se v katastru obce Milínov, Lesy ČR realizovaly v rámci „Programu 2020 – zajištění cílů veřejného zájmu u LČR“ sloužícího k podpoře a rozvoji veřejně prospěšných funkcí lesů.  Lesy v okolí zámku Kozel jsou protkány množstvím turistických tras i cyklotras včetně dvou vyznačených naučných stezek. Samotný zámek Kozel patří k nejnavštěvovanějším památkám Plzeňského kraje.

Vyhlídka Mariina skála

Nový vyhlídkový altán je replikou historického objektu, který v místě dříve stával. Výstavba nového altánu probíhala podle dochovaných fotografií. O původním altánu je zmínka již v roce 1838 a to pod názvem Mariaruhe. Po roce 1918 je používán název Mariina skála či Mariarut.  Nechal jej postavit tehdejší majitel panství Kristian Valdštejn. Altán byl stržen vichřicí v roce 1953. Na buližníkové skále je vytesán datum vzniku samostatné republiky 28. října 1918.

Odpočinkové místo Mariino zátiší

Zřízeno na přístupu k vyhlídkovému altánu u cesty.

Parkoviště Kornatický rybník

Parkoviště o rozměrech 56 krát 5 metrů s kaleným povrhem, na kterém mohou návštěvníci lesů odstavit svá motorová vozidla, je u lesní cesty vedoucí ke Kornatickému rybníku. Tento rybník i okolní lesy patří mezi hojně navštěvované.

Lesní cesta Kolejka

Zrekonstruovaná lesní cesta prochází lokalitou, kde vedla lesní úzkokolejná železnice. Ta ve 20. a 30. letech 20. století sloužila ke svozu dřevní hmoty k zaniklé pile pod Lopatou a dále pokračovala až  k překladišti u státní dráhy. Úzkokolejka se využívala v době, kdy ve zdejších lesích bylo nutné zpracovat velkou mniškovou kalamitu.

Cesta s kaleným povrchem je dlouhá 1431 metrů a spojuje turistické rozcestí pod Lopatou a Neslívský rybník. Její částí prochází i naučná stezka F. X. France mapující nejen v lese ukryté stopy středověkého i dávného osídlení zdejší krajiny, ale také přírodní krásy v podobě rezervací Lopata, Hádky a Zvoníčkovna.

Lesy ČR doporučují návštěvníkům dbát při pohybu na lesní cestě zvýšené opatrnosti. Kromě turistů slouží primárně lesnímu provozu, v některých dnech se na ní může pohybovat lesnická technika.

Zdroj: https://www.zamek-kozel.cz/cs/tipy-na-vylet

Rotunda svatého Petra a Pavla ve Starém Plzenci je jednou z nejstarších dochovaných církevních památek v České republice.

Rotunda sv. Petra a Pavla

Tato románská stavba vznikla patrně ve druhé polovině 10. století za vlády jednoho ze tří císařů Svaté říše římské. Vystavěli ji z řádkovaného křemencového zdiva, spojeného vápennou maltou. Nikdy také nebyla zaklenuta. Valenou románskou klenbou byla zakončena pouze apsida. Rotunda měla patrně původně dřevěný trámový strop a šindelovou střechu.

Rotunda byla mnohokrát přestavována, zachovala si pouze původní tvar. V roce 1421, poté co byl chotěšovský klášter (patron plzeneckých kostelů) dobyt husity, pravděpodobně začalo pozvolné chátrání celé stavby. Předpokládá se, že buď koncem 15. století nebo na počátku 16. století se staticky narušené zdivo zřítilo. Zachována zůstala pouze apsida a část přilehlých zdí. V této době bylo sice město královským majetkem, ale bylo spolu s Radyní a Hůrkou zastavováno různým šlechticům. Obrat nastává po roce 1561, kdy panství kupují Kokořovci z Kokořova od Štemberků, kteří majetek získali od krále Ferdinanda I. před 25 lety.

Kokořovci obnovují rotundu v původním tvaru. K dostavbě používají materiál i z okolních chátrajících budov na hradišti. Zřícený vstupní románský portál byl nahrazen renesančním bosovaným a podlahu dávají nově vydláždit červenými pálenými dlaždicemi. Také nechávají rotundu přesvětit na kostel sv. Petra a Pavla.

V období baroka byla rotunda v dobrém stavu, došlo pouze ke zvětšení oken. Roku 1785 byla podle císařského nařízení zařazena mezi církevní stavby, určené ke zboření. K tomu však nedošlo. Rotunda se v letech 1790-1830 stala skladištěm střelného prachu. Ještě v 19. století měla rotunda na střeše barokní vížku. Objekt nakonec v roce 1920 zakoupilo město za podpory místní i plzeňské kulturní veřejnosti. V roce 1924 byla rotunda péčí města i státu opravena a na jejím vrcholu byl ponechán železný kříž z 19. století.

   Archeologický průzkum rotundy byl proveden několikrát: poprvé v roce 1860, kdy zde vykopávky řídil Josef Strnad spolu s profesorem Ladislavem Píčem, archeologem Národního muzea. Druhý průzkum probíhal v letech 1906-1909 pod dozorem doktora české reálky, kunsthistorika Bohuslava Horáka (z obou těchto výzkumů se však nezachovala žádná obrazová dokumentace). V letech 1920- 1926 řídil průzkum dr. Antonín Friedl z České univerzity v Praze. Naposledy byla rotunda zkoumána v roce 1972 v souvislosti s plánovanou generální opravou. Výzkum vedl dr. Antonín Hejna z Archeologického ústavu ČSAV. Ke stavebnímu průzkumu došlo také při opravě v roce 1975. Nynější stav rotundy je výsledkem právě této generální opravy, kdy okna byla zasklena pevnostním sklem, podlaha byla osazena kopiemi původních dlaždic s Neronem a gryfy. Rotunda dostala také nestylový „pseudokazetový“ strop a nové dveře pobité měděným plechem. Získala také novou břidlicovou střechu a na místo železného kříže se dostal symbol čtyř spojených slovanských sekyrek, výtvarně sice zajímavý, ale stylově neodpovídající. Z původního vybavení byl znovu sestaven renesanční oltářní stůl (mensa).

Uvnitř rotundy byla v roce 1993 nainstalována malá výstavka kopií nejzajímavějších archeologických nálezů a nákres celého hradiště.

I když se původní předrománská podoba rotundy zachovala jen v torzu, je to nejstarší celistvě dochovaná architektonická památka tohoto typu na českém území. Tvoří vzácný příklad vývoje sakrálních staveb centrálního charakteru. Zajímavé a důležité je také to, že je spojena s raně středověkým hradištěm.

Zdroj: https://www.zamek-kozel.cz/cs/tipy-na-vylet

je souhrnný název pro dvojici rybníků, které leží v široké kotlině, nazývané též Padrťské údolí (dlouhé přes 10 km), v níž leží Hořejší Padrťský rybník a menší Dolejší Padrťský rybník. Nacházejí se v srdci Brdské vrchoviny, v tzv. Středních Brdech v průměrné nadmořské výšce 640 m a jsou jednou z nejcennějších součástí CHKO Brdy.